Už nikdy nepůjdu s dětmi do ZOO
Četl knihu! Její titul, Rodičovství bez násilí, způsobil, že jsem proti odjezdu vlastně neměla námitek.
Tak jsem se stala slaměnou vdovou a měla se o své tři dočasné polosirotky dva týdny postarat sama. Zpočátku jsem optimisticky doufala v jejich spolupráci, pomůže mi školka, škola a s dvouletým Jeronýmem bývám obvykle stejně doma. Synáčci ovšem nepřekvapili a rozhodli se mi situaci neulehčit. Všichni tři se naschvál nechali nakazit zánětem spojivek, což je eliminovalo z docházky do státních institucí, a také z veškerých indoorových aktivit.
A tak jsem toho květnového dne v plném proudu jara, kdy maximální odpolední teplota měla dosáhnout plných pěti stupňů Celsia, rozhodla: „Půjdeme do ZOO.“ Od výletu jsem si slibovala, že by se jimi vydávaný hluk mohl rozptýlit a tím klesnout pod hranici 130 dB, kdy už mi snad nebude hrozit nezvratné poškození sluchu. „Huráááá!“ ještě přidali na hlasitosti Edouš s Bohoušem a jejich nadšení muselo být bezmezné, neboť se přestali fackovat. A přešli na kickbox. Jeroným samou radostí mrštil o zem autíčkem, jehož dvě kolečka tím odletěla pod sedačku a zahájil oslavný tanec. „Tak šup fofr oblíkat, rychle se vypravíme a ať už jsme venku,“ pobídla jsem je. O dvě hodiny, tři Jeronýmovi záchvaty vzteku kvůli ztraceným kolečkám jeho oblíbeného autíčka, výpravu pod sedačku, při níž jsem kolečka nalezla a posléze připevnila, sedmnáct výhrůžek, že „jestli si nepohnou, tak jim všechna zvířátka vypelichají a mláďátka odrostou,“ a nespočet mnou šeptem pronesených nadávek později jsme za sebou konečně zabouchli vchodové dveře.
Po příjezdu na parkoviště - bez jediného auta, motorky či alespoň kola - na něž neslyšně dopadal májový snížek, jsem zjistila, že moje rozhodnutí, že nasazovat dětem v květnu palčáky a kulichy je kravina, bylo kravina. No nic, tak si aspoň důkladně prohlédneme pavilony.
Jakmile jsme otevřeli dveře, paní na recepci překvapeně vzhlédla od pletení a zase s k němu vrátila, neboť pochopila, že tohle bude na dlouho. „Dobrý den,“ pomalu nestačili Edouš s Bohoušem doříct pozdrav a rozběhli se k vitrínám. Jeroným neřekl nic, dosprintoval k recepčnímu pultu a zuřivě se snažil vyšplhat nahoru, aby si popovídal s rybkami v akváriu. Jeho bráškové spatřili za sklem protějšího výběhu lemura a hlasitě polemizovali o tom, zda tato opička „taky čůrá ze zadku jako holky“. „Vy jste tady s nimi sama?“ podivila se paní recepční a po mém nesmělém přitakání mi soucitně nabídla slevu.
Turniket u vchodu se ještě nestačil dotočit a Edouš zaútočil: „Mami, dáme si hamburger a hranolky?“ „V žádném případě, přišli jsme se podívat na zvířátka, a ne cpát do sebe přepálené tuky,“ nekompromisně jsem odmítla jeho návrh a vydali jsme se obdivovat světovou faunu. Nejprve jsme zamířili do pavilonu opic, kde jsem se cítila jako doma. Až na ten smrad. U nás často bývá větší. Ale aspoň jsme si zahřáli zkřehlé prsty a já navázala přátelský vztah plný němého porozumění s orangutaní mámou s rezignovaným pohledem, kolem níž poskakovala tři mláďata. Pokračovali jsme k venkovním výběhům, což ovšem nebyla zrovna veselá podívaná. Plameňáci se choulili k sobě a zimou klapali zobáky tak rychle, že jsem si připadala, jako když u nás na přechodu padne zelená. Žirafy také postávaly v jednom houfu a třasem se kývaly, čímž připomínaly smrkový lesík pod nápory uragánu. Lední medvěd si zalezl dovnitř, bo mu byla kosa.
Procházet se kolem pustých výběhů začínala být celkem nuda a hrozilo, že se hoši začnou bavit po svém, a to bychom nemuseli přežít ve zdraví. Tím myslím zdraví fyzické, protože na to psychické jsem rezignovala už dávno.
Naštěstí nás zachránil kozí výběh. V něm mohou dítka zakusit a vychutnávat přímý kontakt s přírodou. Vybrakovala jsem tedy svou peněženku a automat na kozí žrádlo a vyrazila jsem s chlapečky přes plot. Ve výběhu se stalo něco nečekaného. Narazili jsme na další návštěvníky. Maminku, tatínka, babičku a dědečka s asi tříletým chlapečkem. Chlapeček způsobně pózoval a byl roztomilý, maminka chlapečka fotila, tatínek držel, babička povzbuzovala, dědeček se téměř dobrovolně usmíval a já ty tryskající gejzíry rodinné pohody závistivě pozorovala, zatímco Edouš s Bohoušem na opačném konci výběhu seznali, že ta velká koza se zakroucenýma rohama je nějaká nenažraná a rozhodli v zájmu ostatních obyvatelek výběhu zjednat nápravu. Právě ze svých šál, které jsem jim bohužel vzít nezapomněla, vyráběli laso, jímž by provedli odchyt. Rozběhla jsem se k nim. A to jsem neměla dělat. Jeronýmek, který propadl své obvyklé obsesi a snažil se postavit do řady žalostně mečící kůzlátka tak, jak to dělá doma s autíčky, mě totiž následoval. Přičemž upadl. To by nebyla zdaleka tak neobvyklá událost. Jeronýmovy pády nejsou výjimečné. Právě naopak, padá docela často. Prakticky se téměř žádná naše vycházka neobejde bez blízkého setkání s chodníkem. Nicméně povrch kozího výběhu v ZOO má jistá specifika. A to hned celou hromadu specifik. A právě do jedné takové hromádky se Jeronýmek vryl obličejem a vmžiku i celým tělem. I přes můj bleskurychlý zásah byly škody rozsáhlé. Moje nebohé batolátko se nadechlo, zrudlo a, zrovna když už jsem se začala obávat, zda ještě někdy vydechne, mi vyprsklo spršku kozích bobků přímo do obličeje. Taky se o mě třelo jak liščí ohon o ebonitovou tyč, takže za chvíli nebylo poznat, kdo z nás dvou se v tom svinstvu válel, a rozječelo se tak, že jsme přeslechli právě probíhající zkoušku sirén.
Abych zastavila postupující zkázu, pokusila jsem se synáčka od sebe odtrhnout. Bohužel se mi to ne zcela zdařilo, a tak jsme se vpotáceli do záběru, kdy se idylická rodinka pokoušela o skupinovou fotografii, takže kromě slabomyslných výrazů na ní mají i schnoucí sousoší Beznadějný boj s běsnícím batoletem.
S pokusem o omluvný úsměv směrem k otřesené skupince se snažím co nejrychleji zmizet z výběhu, a nejlépe i povrchu zemského: „Hoši, jdeme do bufetu,“ zachraňuju nebohou kozu, která už má lasa nasazená na rozích, „dáme si hamburger a hranolky a horkou čokoládu.“
Za dnešní vstupné jsem toho zažila dost. Už nikdy nechci jít do ZOO.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce
V životě usiluji o jednu jedinou věc, a to, aby se moje děti ve zdraví dožily dospělosti. Právě proto se návštěvě doktorky bráním víc než Češi důchodové reformě. Bo moje děcka se tam nechodí léčit, ony se tam chodí zmrzačit.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu
Šla jsem s děckama do obchodu. Nevím, kdo mi ten chorý nápad vnuknul, jestli spíš spánková deprivace, nebo počínající stařecká demence. Každopádně jsem to, slovy jednoho seriálu, zeslonila.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu hrát s děckama Člověče, nezlob se
Jednou za čas dostanu vnitřní pnutí a neuváženě se rozhodnu, že bych své potomky měla záměrně formovat. Tentokrát jsem se tohoto hlubokého rodičovského omylu dopustila po návštěvě u kamarádky.
Gabriela Němčíková
„Mami, a proč lidi lyžujou?“
uplatňuje Edouš svůj talent najít si skutečně geniální chvíli na vypálení dotazu, neboť mi právě v té chvíli podklouzává lyžáka na dlažbě dámských záchodků a já jednou rukou visím za kliku u dveří kabinky a druhou za umyvadlo.
Gabriela Němčíková
Kolik lidí bude ještě nutné hodit do jámy v plastovém pytli, než EU přitvrdí?
Putin se před měsícem vydal na svou Highway to hell a Evropa si k tomu pobrukuje Dívám se, dívám. Jistě, EU již od počátku války vyzbrojuje Ukrajinu, ochotně přijímá uprchlíky a o mnoho neochotněji ekonomické sankce.
Gabriela Němčíková
"Proč vy ženské neumíte být v nothing boxu?"
zeptal se mě jednoho slunného letního dovolenkového poobědí můj strýc. Sedíme u stolu na zahradě pronajaté vilky, kousek od bazénu, v pozadí šumí mořský příboj a můj manžel a všichni normální lidi si dopřávají siestu.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu chtít, aby děcka doma uklízely
Čas utíká rychleji než Američani z Kábulu a Edouš a Bohouš už dorůstají do věku, kdy by mohli zvládnout i náročnější domácí práce než donést tátovi pivo z ledničky.
Gabriela Němčíková
Škola je super, škola je pecka, když do ní ráno zapadnou děcka
Světlo na konci tunelu se rozblikalo v týdenních intervalech a děti prvního stupně rotují do školy. Při ranní přípravě si Edouš temně recituje pod nos svou oblíbenou poezii: „Škola je super, škola je boží, jenom když padá,
Gabriela Němčíková
Storky, co bysme si řekly u kafe
I když teď možná spíš u flašky rumu. Ale neřeknem. Bo neni čas a je zavřeno. Z bytu máme 3.C, 1.A, třídu Medvídků, dva kancly, kantýnu a někam musíme vecpat i domov. Taky se více než rok vzděláváme v oboru epidemiologie, virologie
Gabriela Němčíková
S děckama v lockdownu – návod k přežití prověřený praxí
Rok utekl rychleji, než bychom řekli bamlanivimab a my se nacházíme ve zhruba stejném místě jako touto dobou loni. Jenom mnohem mnohem hlouběji. Zdálo by se, že v době, kdy většina dětí už netrefí do školy, basket trénujeme online
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepojedu s děckama autobusem
„Mami, a proč se Země točí?“ otázal se mě Edouš svým jasným pronikavým hláskem. Na autobusové zastávce. V centru města. Před vědeckou knihovnou. Přestože jsem dávno smířená s faktem, že nejzákladnějším posláním a potřebou dětí je
Gabriela Němčíková
Online výuka, má krutá muka
Do nového dne rekvalifikačního kurzu na učitelku prvního stupně malotřídky mě budík vykopal z postele v 6:30. Edoušovi sice začíná online výuka až v osm, ale dala jsem si rezervu. Elektronika je totiž jak moje děcka, na jasně
Gabriela Němčíková
Co teď jako máme dělat? Dyť je všecko zavřené!
V sobotu ráno manžel vstal hodně brzo, bo v pátek nebyl v hospodě, jak jsou teď zavřené. Byl naštvaný, že v pátek nebyl v hospodě a že v sobotu nemůže na fotbal. Taky byl naštvaný, že nám ještě pořád nejde playstation. Poprosila
Gabriela Němčíková
Pozitivita domácí výuky
Jasně, vím, že srovnávat nevýhody a výhody domácího vzdělávání je jako postavit na jednu misku vah novozélandského ragbistu a na druhou hladového žokeje. Je to jako když se člověk, který nemá na splátky a banka mu sebere dům,
Gabriela Němčíková
Ještě furt pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Při domácí výuce jsem v sobě probudila pedagogického génia. Edouš ani nemusí otevřít učebnici a prý už všechno umí. Zejména angličtinu. „Mami, co je to „what“? „Co.“ „Nevím." „What je „co“.“ „Nevím.“
Gabriela Němčíková
A znovu pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Jeroným mě dnes v 5:45 ohleduplně probudil zařváním přímo do ucha: „Mama, vstávej. Užij si to!“ Úplně přesně nevím, co má na mysli. Jestli dočasnou hluchotu nebo arytmii, co mi způsobil.
Gabriela Němčíková
A zase pár dopisů z houmofisu
Zase úterý Po velikonočním víkendu na mě plně dolehla vážnost krize. Kadeřnictví se otevřou až koncem května. To už ale budu vypadat, jako bych se celých těch šest týdnů proháněla v kabrioletu.
Gabriela Němčíková
A ještě pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Dalo by se říct, že vrátit se po osmileté sociální retardaci na rodičovské dovolené počátkem letošního března do práce poukazuje na jisté rezervy v časování. Nebo by se spíš dalo říct, že i balkánské železnice
Gabriela Němčíková
Dalších pár dopisů z houmofisu
Pondělí O víkendu jsme objednali žíněnky. Začínám se totiž obávat o strop souseda pod námi. Nevím, čím na nás buší, ale jistě už jim musela opadat omítka. Já mu rozumím, kdybych pod námi bydlela já, už se dávno odstěhuju.
Gabriela Němčíková
Pár dopisů z houmofisu
Středa Dneska ráno mi při konferenčním hovoru s kolegy vtrhnul do pokoje Edouš, aby mi rozhořčeně, a hlavně nahlas, sdělil, že si mu Bohouš právě prdnul pod nos. Moje zběsilé mávání rukou pochopil tak, že svou stížnost má s ještě
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2252x
"Nejsi člověk. Jsi máma."