Úterý 2. června 2020, svátek má Jarmil
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 2. června 2020 Jarmil

Ještě furt pár dopisů z houmofisu

18. 05. 2020 8:30:41
Zase pondělí Při domácí výuce jsem v sobě probudila pedagogického génia. Edouš ani nemusí otevřít učebnici a prý už všechno umí. Zejména angličtinu. „Mami, co je to „what“? „Co.“ „Nevím." „What je „co“.“ „Nevím.“

„What znamená anglicky: „co“.“

„NEVÍM!!!“

Zase úterý

Bohouš se trápí tím, jestli umřu dřív než manžel. Edouš se trápí tím, že Slunce by za zhruba 7,6 miliard let mohlo pohltit Zemi. Jeroným se trápí tím, že jsem mu zakázala vypít dnes již třetí sklenici mléka.

Bohouškovi jsem slíbila, že se vynasnažím zachovat se naživu co nejdéle. Edoušek se mě vyptával, jak zabránit té bezprostřední katastrofě v podobě expandujícího Slunce a zániku naší planety. Nechápu, proč se v této záležitosti obrací na mě. Jeho důvěra v moje duševní schopnosti je na takové úrovni, že když mu sdělím, že pětkrát tři je patnáct, utíká si to ověřit k tatínkovi. A teď mi chce svěřit do rukou osud zeměkoule se vším, co na ní v té době už nebude žít? Abych se mohla ještě chvíli koupat v povzbuzující důvěře svého sedmiletého synka a nepřiznala bezradnost, škodolibě jsem Edoušovi prozradila, že rozhodně dříve dojde ropa. Zabralo to. Ihned se začal zajímat o alternativní zdroje a jak zdokonalit vodíkový pohon. Jeronýmovi jsem mléko ani potom nepovolila.

Zase středa

Když jsem si ráno vyráběla obličej do práce, přinesl mi Bohoušek krabici od tepláků (bo jaké jiné hadry si teď má člověk objednat, že?), co přišly včera, se slovy: „Maminko, na, tady máš krabici. Nasaď si ji na hlavu.“ Přestože s tím, co mi na hlavě roste, vypadám, jako by do mě uhodil blesk, ranilo mě to. Chvíli jsem uvažovala, že si do krabice vyřežu otvory pro oči, ale ještě bych se mohla zmrzačit. Budu se muset spokojit s rouškou.

Tiché uspokojení z práce v kanceláři narušilo jen to, že jsem se řízla o papír. Doma se mě manžel zeptal, jestli jsem nahlásila pracovní úraz. Když jsem mu odpověděla, že jsem nepovažovala za nutné dělat ze sebe ještě většího debila, sdělil mi, že moje chyba, že se mi ten prst zanítí, upadne, vyhodí mě a nikdo další mě nezaměstná. Myslím, že už z toho všeho taky magoří.

Večer se mi oblast vážného řezného zranění zdála nějaká začervenalá. Tajně jsem zkoušela psát na klávesnici bez prostředníčku na pravé ruce.

Zase čtvrtek

Edoušek s Bohouškem se rozhodli, že budou kempovat. V obýváku. Hned ráno začali stavět stan. Tatínek zřejmě ještě dostatečně nezpracoval, že jsem jeho včerejší obavy o mé těžké zranění brala na lehkou váhu a naschvál a hlasitě chlapce v jejich plánech podporoval. Zastihla jsem je ve chvíli, kdy jim navrhoval, že si na plamínku plynového hořáku společně opečou párky. Myslím, že tajně doufal, že jejich aktivitu zarazím, ale já jsem mu tu radost udělat nechtěla a zachovala jsem klid zkušeného jogína. Rozhodla jsem se, že vyměknu až ve chvíli, kdy začnou přitloukat kolíky k plovoucí podlaze nebo je napadne opéct si brambory v rozžhavených uhlíkách. K mé úlevě nakonec na opékání ani táborák nedošlo.

Večer se ke mně Bohoušek naklonil a zašeptal: „Maminko, my jsme ale geniálové, že?“ „Jste, Bohoušku, jste.“

Zase pátek

Dnes na mě padla deprese černější než Jeronýmkův obličej, když maluje vodovkami. Nevím přesně, z čeho vyplynula. Jestli z toho bezčasí, v němž levitujeme. Nebo z toho, že každý den si musím vybrat mezi takovým množstvím rolí, že by z toho dostal tik i národní umělec. Možná moji psychiku drtí stálá hladina hluku vyšší, než kdybych své dny trávila ve voliéře. Anebo mi najednou přišlo líto, že když chci dát svým chlapečkům pusu, utíkají ode mě s větším děsem, než kdyby se k nim blížil kat Mydlář s rozžhaveným železem a že největší projev něžnosti, který vyždímám z Jeronýma je to, že mi olízne tvář, když si hraje na psa. Nakonec, ono je to vlastně docela jedno. Chtěla jsem udělat něco pro zvednutí nálady, a tak jsem si lehla na zem, že se trochu zrelaxuju a hodně zasebelituju. V ten moment mi však do nosu vletěla moucha. Asi na tom byla hůř než já.

Nejdřív mě přepadla ještě větší lítost, že si člověk nad sebou nemůže ani důstojně zatruchlit. Jak jsem tak ale poskakovala, třepala hlavou jak na metalovém koncertu a snažila se hmyz vyfrknout, došlo mi, že na tom vlastně vůbec nejsem špatně jak se mi zdálo. Ještě můžu skákat a nic mě u toho nebolí. Existuje plastika ušních bubínků. Žiju.

Autor: Gabriela Němčíková | pondělí 18.5.2020 8:30 | karma článku: 22.43 | přečteno: 536x

Další články blogera

Gabriela Němčíková

A znovu pár dopisů z houmofisu

Zase pondělí Jeroným mě dnes v 5:45 ohleduplně probudil zařváním přímo do ucha: „Mama, vstávej. Užij si to!“ Úplně přesně nevím, co má na mysli. Jestli dočasnou hluchotu nebo arytmii, co mi způsobil.

4.5.2020 v 7:49 | Karma článku: 21.13 | Přečteno: 570 | Diskuse

Gabriela Němčíková

A zase pár dopisů z houmofisu

Zase úterý Po velikonočním víkendu na mě plně dolehla vážnost krize. Kadeřnictví se otevřou až koncem května. To už ale budu vypadat, jako bych se celých těch šest týdnů proháněla v kabrioletu.

23.4.2020 v 8:48 | Karma článku: 37.28 | Přečteno: 4273 | Diskuse

Gabriela Němčíková

A ještě pár dopisů z houmofisu

Zase pondělí Dalo by se říct, že vrátit se po osmileté sociální retardaci na rodičovské dovolené počátkem letošního března do práce poukazuje na jisté rezervy v časování. Nebo by se spíš dalo říct, že i balkánské železnice

14.4.2020 v 23:47 | Karma článku: 25.10 | Přečteno: 1017 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Valijah Rashidová

U popelnice ležel chcíplý potkan, jestli to chceš jíst, já ti ho přinesu...

Vybavit partnera seznamem a vyslat ho na nákup - to může být ošemetná věc. A což teprve když je partner Pákistánec a ani neví, jak vypadá normální českej párek?! Aneb: Jak jsem se od českého párku k indickému kari dostala...

2.6.2020 v 10:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Elvis

Dokument o tom, jak k nám na chalupu před mnoha lety zavítal virtuálně Elvis. Opět přijela celá rodina z Prahy i s babičkou. Přivezli také dort s nápisem Ivana a Jakub. Pražská Ivana totiž měla narozeniny a náš syn Kuba krátce po

2.6.2020 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 74 | Diskuse

Hana Grofová

O rodičích a dětech, dříve a dnes

V předešlých generacích se děti rodily s nevyhnutelnou samozřejmostí. Často přicházely na svět neplánovány, málokdy byly bezvýhradně vítány a zřídkakdy oslavovány. Dnešní děti jsou zpravidla plánovány a mnohdy vymodleny.

1.6.2020 v 17:19 | Karma článku: 11.04 | Přečteno: 546 | Diskuse

Jitka Štanclová

Kradačka barevných kříd

Den dětí. Kdy jindy zavzpomínat, než v tento den. Vždycky se mi vybaví, že ten svátek přinesl nějaký dáreček, překvápko...

1.6.2020 v 15:32 | Karma článku: 17.33 | Přečteno: 258 | Diskuse

Ivana Dianová

Rodino, sociální pracovnice, vysvětlete mi to

Když se ztratí dítě, obzvláště malé miminko, nikoho to nenechá chladným. Určitě nejsem sama, kdo na ně neustále myslel a doufal, že strašná událost bude mít dobrý konec. Naděje umírá poslední...

1.6.2020 v 3:57 | Karma článku: 44.88 | Přečteno: 7728 | Diskuse
Počet článků 47 Celková karma 27.36 Průměrná čtenost 1265

Když i pouhé přežití je dostatečně ambiciózní cíl.

Najdete na iDNES.cz