Už nikdy nepojedu s děckama autobusem

13. 01. 2021 10:03:23
„Mami, a proč se Země točí?“ otázal se mě Edouš svým jasným pronikavým hláskem. Na autobusové zastávce. V centru města. Před vědeckou knihovnou. Přestože jsem dávno smířená s faktem, že nejzákladnějším posláním a potřebou dětí je

dělat z rodičů blbce, ocenila bych, kdyby si k tomu zvolil komornější místo. Například domov, zvukotěsnou místnost nebo třeba osmou hodinu přímého přenosu ze zasedání poslanecké sněmovny. Anebo aspoň zastávku u nás na sídláku u masny a manikúry. Tady před vědárnou totiž určitě čeká na autobus společnost astrofyziků jedoucích na vědeckou konferenci. Zbytek jsou učitelé zeměpisu, taky lidi, co dávali ve škole pozor a potom tu stojí ještě pár maminek s kočárky. Některé mě pozorují soucitně, jiné škodolibě, všechny ovšem s úlevou, že jediným zájmem jejich dětí je házet štěrkem na okolojedoucí auta a píchat klackama do ostatních čekajících a nepodrobují je zkoušce z maturitní otázky Působení sil na těleso ve vesmíru.

Chvíli přemýšlím, co odpovědět a kupodivu mě nic nenapadá. Však nejsem žádný Koperník. Ještě chvilku počkám, možná mě prostoupí genius loci, ale jakýkoliv náznak génia hledám marně. Zkouším proto dotaz zahrát do autu: „Miláčci, nemáte někdo nějakou jinou otázku?“ Velmi nahlas mi na pomoc přispěchá Bohoušek: „Maminko, a kolik je ti roků?“

„Ehm, takže Edoušku, naše Země je taková obrovská kulatá...koule...která se otáčí dokola....a hele, už jede autobus!“

Edoušek chce v autobusu sedět úplně vzadu, Bohoušek za řidičem, Jeronýmek kdekoliv jinde než v kočárku a všichni tři vedle mě, přestože mám strany pouze dvě. Nakonec drahoušky nakumuluju v přibližně shodném časoprostoru jedné dvojsedačky, zaparkuju kočárek, z repráku se ozve „Právě probíhá kontrola jízdenek, připravte si svoje jízdní doklady,“ a já zůstávám stát s necvaknutou jízdenkou před vypnutým přístrojem. Moje dosud těžce zkoušená nervová soustava se hroutí. Vrhnu směrem k dvojici obtloustlých chlápků, co mě chtějí obrat o peníze, výhružně jim mávám lístkem před očima a spustím: „To si ze mě děláte srandu? V Brně si rodina se třemi dětmi může zavolat na pomoc asistenta a tady u nás nenecháte ztrhanou matku s kočárkem ani si cvaknout lístek? Jak to mám asi teď udělat? Zubama? Zubama?“ Divoce lístek přežvykuju, hotová dáma. Revizoři přede mnou pomalu ustupují tak dlouho, až nakonec z autobusu zmateně vystoupí. „Ty vole, to bylo hustý, díky,“ uznale zahlásí asi šestnáctiletý kluk, který se právě vynořil odněkud zpod sedačky. Asi si taky nestihl cvaknout lístek.

Vmáčknu se na sedačku mezi svoje miláčky. Ti si právě porovnávají otisky zabahněných podrážek, které si navzájem udělali na nohavicích během mého hysterického výstupu. Jak ze mě zlost vyprchává, čím dál víc se za sebe stydím. Přilepím oči k podlaze, snažím se být neviditelná a doufám, že zbytek cesty proběhne v klidu, bo víc ztrapnit už se stejně nedá.

Jenomže jsem zapomněla, jak dvouletý Jeronýmek jízdu autobusem zbožňuje a jak nesnesitelným způsobem umí svou radost dávat najevo. Autobus vyráží a on rozjíždí svoje představení. Frenetickým rykotem oslavuje každou zatáčku. Oslavným výskáním zdraví retardéry. Při přejíždění mostu přes řeku piští: „Kaluž, kaluž!“ tak hlasitě, že si stařík sedící přes uličku vytahuje z ucha naslouchadlo a buší jim o hůl, jestli nemá poruchu. Ještěže nám v cestě nestojí žádné pole. U toho obvykle vyřvává „HOVÍNKO!“, a to by mohlo spolucestující silně znepokojit. Samozřejmě se Jeronýmka snažím utišit, ale polohlasem pronášené pokyny "pssst," "ticho, to se nedělá," a "neřvi tu, že začnu počítat?" z nějakého důvodu nefungují. Naštěstí se zdá, že s námi jede kulturnější část spoluobčanů, protože slyším, jak se rozhoří vášnivá diskuze o Hamletovi. Konkrétně tedy o otázce, zda bít či nebít.

Když už Jeroným procvičil všechny frekvence, jichž jsou jeho hlasivky schopny, začíná soustředit na vnitřek autobusu. Ukazuje na pána ve středních letech stojícího naproti. „Tata!“ prohlašuje vysokým hláskem, jehož tón se na konci nezvedá v otázku a nepřipouští tak žádnou pochybnost. Pán na mě hledí zděšeně, což mi na sebevědomí nepřidá. Nicméně chápu, že ženskou se třema zablácenýma vadama na kráse, která zpacifikuje dva revizory, o jejich služby u vchodu by se porval nejeden majitel nočního klubu, si muž obvykle nepředstavuje jako potenciální matku svých nechtěných dětí. Milosrdně ho vysvobozuju: „Ne, to není tata, ten na nás čeká doma.“ „Ne, nečeká, to je tata!“ stojí si Jeronýmek za svým. Načež si zřejmě přebere, že proč se spokojit hned s první možností, když se jich skýtá takové množství, znovu se rozhlédne a pokračuje: „To je tata.“ Tentokrát to schytá ten nahluchlý starý pán, který před chvílí prováděl testování naslouchadla. Trochu se bojím, co by s ním obvinění mohlo udělat, naslouchadlo však naštěstí stále visí pod klimbající hlavou. Jeronýmek mi nehodlá nic ulehčit a postupně z otcovství nařkne i vytáhlého poďobaného studenta, tatínka jiné rodiny, jejíž maminka si mě od té doby nenávistně prohlíží, a další a další cestující, přičemž ten obtloustlý chlapík s knírkem je mužem pouze na první letmý pohled. Více se snad stydět nemůžu.

Hloubku tohoto omylu mi osvětlí Bohoušek: „Mami, a chtěla bys mít taky tak chlupatý zadek jako tahle antilopa?“, táže se při pohledu na billboard s reklamou na zoologickou zahradu a od základu otřásá mým přesvědčením, že žádná dětská otázka nemá zůstat nezodpovězena. Stejně mi došla slova. Vlastně je ani nepotřebuju, protože barva mého obličeje mluví za mě. Je rudá, jako pozadí paviána, co má výběh kousek od chlupatých antilop, když už jsme u těch zadnic. Ač ateista, začínám se modlit za naši výstupní zastávku.

Konečně! „Kluci, připravte se, budeme vystupovat!“ radostně oznamuju a Jeroným se rozječí, že chce jet ještě jednu zastávku, aby si koupil lízátko. Bohoušek hodlá jet na konečnou a zpátky. Edouš nevnímá. Zatvrzele sedí na sedačce, hledí z okna a evidentně stále ještě dlí v universu: „Mami, a kdy vznikl vesmír?“ Jak už jsem říkala, nejsem žádný Koperník, ale na tenhle dotaz znám odpověď hned: „Edoušku, kdy vznikl vesmír, to fakt nevím, ale jestli teď s bráškama nevystoupíte z toho autobusu, nejspíš uvidíš, jak ten náš zanikne!“ Mám dost. Příště jdeme pěšky. Už nikdy nepojedu s děckama autobusem.

Autor: Gabriela Němčíková | středa 13.1.2021 10:03 | karma článku: 39.90 | přečteno: 2545x

Další články blogera

Gabriela Němčíková

Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce

V životě usiluji o jednu jedinou věc, a to, aby se moje děti ve zdraví dožily dospělosti. Právě proto se návštěvě doktorky bráním víc než Češi důchodové reformě. Bo moje děcka se tam nechodí léčit, ony se tam chodí zmrzačit.

3.7.2023 v 8:13 | Karma článku: 43.36 | Přečteno: 14701 | Diskuse

Gabriela Němčíková

Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu

Šla jsem s děckama do obchodu. Nevím, kdo mi ten chorý nápad vnuknul, jestli spíš spánková deprivace, nebo počínající stařecká demence. Každopádně jsem to, slovy jednoho seriálu, zeslonila.

4.10.2022 v 9:22 | Karma článku: 45.04 | Přečteno: 18071 | Diskuse

Gabriela Němčíková

Už nikdy nebudu hrát s děckama Člověče, nezlob se

Jednou za čas dostanu vnitřní pnutí a neuváženě se rozhodnu, že bych své potomky měla záměrně formovat. Tentokrát jsem se tohoto hlubokého rodičovského omylu dopustila po návštěvě u kamarádky.

29.6.2022 v 9:07 | Karma článku: 32.43 | Přečteno: 1924 | Diskuse

Gabriela Němčíková

„Mami, a proč lidi lyžujou?“

uplatňuje Edouš svůj talent najít si skutečně geniální chvíli na vypálení dotazu, neboť mi právě v té chvíli podklouzává lyžáka na dlažbě dámských záchodků a já jednou rukou visím za kliku u dveří kabinky a druhou za umyvadlo.

11.5.2022 v 9:25 | Karma článku: 28.52 | Přečteno: 1348 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Lance

USA Georgia vs. Česká Republika

Záleží na tom, jestli jste fanoušcci amerického sladkého a studeného čaje nebo českého piva. Po čem raději sáhnete vy?

28.3.2024 v 16:20 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 330 | Diskuse

Jana Melišová

Nemáte nejaké drobné?

Chcel by som si kúpiť jedlo, nepomôžete mi nejakými drobnými? Otázka, pri ktorej sa mnohí tvária, že nepočujú, prípadne od dotyčného odvracajú zrak, keďže najčastejšie sa ju pýtajú ľudia bez domova nevábneho výzoru.

28.3.2024 v 12:53 | Karma článku: 27.70 | Přečteno: 434 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CDLXXXI.

Už měsíc mám nový vztah. "Randíme" denně mimo víkendů, ačkoli přiznávám, že myšlenky na něj mne neopouští ani o nich.

28.3.2024 v 6:00 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 185 |

Ivana Dianová

Billa šok

Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.

26.3.2024 v 22:32 | Karma článku: 41.24 | Přečteno: 9251 | Diskuse

Lenka Prokopová

Oslava narozenin

V dávné době mého mládí se slavily narozeniny s dortem, svíčkami, babičkami, dědečky, strýčky a pratetami z třetího kolena. V dnešní době se slaví narozeninová párty hlavně s dalšími dětičkami.

25.3.2024 v 22:12 | Karma článku: 18.44 | Přečteno: 428 | Diskuse
Počet článků 61 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2218

"Kluci, ale já jsem taky jenom člověk."

"Nejsi člověk. Jsi máma."

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...