Chceš odstranit bordel v bytě? Nejdřív někam ukliď dítě
Mont Blanc navršený z hraček tamtéž, rozličné podlitiny na různých částech našich těl, mírný třes rukou a totální vyčerpání.
Začalo to celkem slibně. Při sundávání suchého prádla jsem si sice málem uhnala housera skláněním se k mladšímu synkovi, abych mu pomáhala přelézt schod z balkónu do ložnice, anebo z ložnice na balkón, přičemž jsem kontinuálně vyhrožovala staršímu, že jestli bude ještě chvíli na té tříkolce couvat, spadnou mu na hlavu lyže. Ale úspěch plný, prádlo jsem sundala všechno. Když jsem začala věšet mokré, mladší synek skončil s horolezením a zatoužil po tříkolce. Konflikt nakonec dopadl vcelku přijatelně, mladší syn získal pouze bouli střední velikosti uprostřed čela, starší zase bolestivé poučení, že brácha už je vyzbrojený šesti zuby a nenechá si jen tak něco líbit. A já, za smírné řešení jejich sporu, pokus o připevnění prádelního kolíčku na lýtko.
Abychom si zachovali zdravá těla a duše, raději jsem změnila aktivitu. Nechala jsem hromadu hromadou a začala vytírat. Od té doby, co jsem zjistila obsesivní potřebu mladšího prcka máchat si ruku v tekutině jakéhokoliv původu v jakékoliv nádobě, bleskurychle vynáším nočník, důsledně zavírám záchod a podlahu vytírám pouze čistou vodou. V dokonalé rodinné harmonii se úklid chvíli dařil. Starší synek dostal vlastní hadřičku, velkou odpovědnost a pomáhal. Za chvíli pláč, menší už se v kýblu dostatečně vycachtal a má asi hlad. Dali jsme přesnídávku, starší synáček stále vytíral. Vytíral, ale neždímal. Je zajímavé, za jak krátkou chvíli se dokáže plovoucí podlaha vzedmout. No nevadí, stejně jsem do toho rohu chtěla dát květináč, až budou kluci větší.
Malý se zatím hrnul z krmicí židličky. Utřela jsem ho, položila na zem a začala likvidovat potopu. Pozornost jsem vypnula jen na chviličku, ze zamyšlení mě vytrhlo veselé volání: „Bum do hlavičky, bum do hlavičky, bum do hlavičky!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak starší syn balancuje na právě postavené pyramidě z hraček a mlátí mladšího nafukovacím kladivem do hlavy. A otloukánek se tomu směje a ještě bráchu povzbuzuje. To, že si spolu sourozenci hrají, může být někdy rozkošné. Ale já se rozhodla zasáhnout. Jak jsem se tak snažila tu malou šikanovanou oběť zachránit, sáhla jsem do něčeho vlhkého a lepkavého. Ne že by to byla až takové událost, do něčeho vlhkého a lepkavého sahám dost často. Tak často, že když se mi poštěstí nějaký den náhodou do něčeho vlhkého a lepkavého nesáhnout, uspořádám drobnou oslavu. Ne úplně zanedbatelné množství meruňkové přesnídávky na tepláčkách v kombinaci s jediným kobercem v bytě a čerstvě vytřenou podlahou nevěstilo rozhodně nic takového, co by mě mohlo pozitivně naladit. Pak jsem to opravdu zahlédla. Stopu přesnídávky, vyzývavě se vlnící od krmicí židličky přes celý obývák a tvořící ladnou skvrnu ve formě okvětního lístku na koberci. A to byla poslední kapka.
Rozhlédla jsem se po té spoušti, která tam před začátkem úklidu rozhodně nebyla. Chtělo se mi brečet. Zjistila jsem, že některé bitvy se holt vyhrát nedají a že do tohohle ringu už nezbývá, než hodit bílý ručník: „No nic, tak pojď, bobku, převlečem tě a pak si tu všichni zahrajem fotbal, jo?“
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce
V životě usiluji o jednu jedinou věc, a to, aby se moje děti ve zdraví dožily dospělosti. Právě proto se návštěvě doktorky bráním víc než Češi důchodové reformě. Bo moje děcka se tam nechodí léčit, ony se tam chodí zmrzačit.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu
Šla jsem s děckama do obchodu. Nevím, kdo mi ten chorý nápad vnuknul, jestli spíš spánková deprivace, nebo počínající stařecká demence. Každopádně jsem to, slovy jednoho seriálu, zeslonila.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu hrát s děckama Člověče, nezlob se
Jednou za čas dostanu vnitřní pnutí a neuváženě se rozhodnu, že bych své potomky měla záměrně formovat. Tentokrát jsem se tohoto hlubokého rodičovského omylu dopustila po návštěvě u kamarádky.
Gabriela Němčíková
„Mami, a proč lidi lyžujou?“
uplatňuje Edouš svůj talent najít si skutečně geniální chvíli na vypálení dotazu, neboť mi právě v té chvíli podklouzává lyžáka na dlažbě dámských záchodků a já jednou rukou visím za kliku u dveří kabinky a druhou za umyvadlo.
Gabriela Němčíková
Kolik lidí bude ještě nutné hodit do jámy v plastovém pytli, než EU přitvrdí?
Putin se před měsícem vydal na svou Highway to hell a Evropa si k tomu pobrukuje Dívám se, dívám. Jistě, EU již od počátku války vyzbrojuje Ukrajinu, ochotně přijímá uprchlíky a o mnoho neochotněji ekonomické sankce.
Gabriela Němčíková
"Proč vy ženské neumíte být v nothing boxu?"
zeptal se mě jednoho slunného letního dovolenkového poobědí můj strýc. Sedíme u stolu na zahradě pronajaté vilky, kousek od bazénu, v pozadí šumí mořský příboj a můj manžel a všichni normální lidi si dopřávají siestu.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu chtít, aby děcka doma uklízely
Čas utíká rychleji než Američani z Kábulu a Edouš a Bohouš už dorůstají do věku, kdy by mohli zvládnout i náročnější domácí práce než donést tátovi pivo z ledničky.
Gabriela Němčíková
Škola je super, škola je pecka, když do ní ráno zapadnou děcka
Světlo na konci tunelu se rozblikalo v týdenních intervalech a děti prvního stupně rotují do školy. Při ranní přípravě si Edouš temně recituje pod nos svou oblíbenou poezii: „Škola je super, škola je boží, jenom když padá,
Gabriela Němčíková
Storky, co bysme si řekly u kafe
I když teď možná spíš u flašky rumu. Ale neřeknem. Bo neni čas a je zavřeno. Z bytu máme 3.C, 1.A, třídu Medvídků, dva kancly, kantýnu a někam musíme vecpat i domov. Taky se více než rok vzděláváme v oboru epidemiologie, virologie
Gabriela Němčíková
S děckama v lockdownu – návod k přežití prověřený praxí
Rok utekl rychleji, než bychom řekli bamlanivimab a my se nacházíme ve zhruba stejném místě jako touto dobou loni. Jenom mnohem mnohem hlouběji. Zdálo by se, že v době, kdy většina dětí už netrefí do školy, basket trénujeme online
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepojedu s děckama autobusem
„Mami, a proč se Země točí?“ otázal se mě Edouš svým jasným pronikavým hláskem. Na autobusové zastávce. V centru města. Před vědeckou knihovnou. Přestože jsem dávno smířená s faktem, že nejzákladnějším posláním a potřebou dětí je
Gabriela Němčíková
Online výuka, má krutá muka
Do nového dne rekvalifikačního kurzu na učitelku prvního stupně malotřídky mě budík vykopal z postele v 6:30. Edoušovi sice začíná online výuka až v osm, ale dala jsem si rezervu. Elektronika je totiž jak moje děcka, na jasně
Gabriela Němčíková
Co teď jako máme dělat? Dyť je všecko zavřené!
V sobotu ráno manžel vstal hodně brzo, bo v pátek nebyl v hospodě, jak jsou teď zavřené. Byl naštvaný, že v pátek nebyl v hospodě a že v sobotu nemůže na fotbal. Taky byl naštvaný, že nám ještě pořád nejde playstation. Poprosila
Gabriela Němčíková
Pozitivita domácí výuky
Jasně, vím, že srovnávat nevýhody a výhody domácího vzdělávání je jako postavit na jednu misku vah novozélandského ragbistu a na druhou hladového žokeje. Je to jako když se člověk, který nemá na splátky a banka mu sebere dům,
Gabriela Němčíková
Ještě furt pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Při domácí výuce jsem v sobě probudila pedagogického génia. Edouš ani nemusí otevřít učebnici a prý už všechno umí. Zejména angličtinu. „Mami, co je to „what“? „Co.“ „Nevím." „What je „co“.“ „Nevím.“
Gabriela Němčíková
A znovu pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Jeroným mě dnes v 5:45 ohleduplně probudil zařváním přímo do ucha: „Mama, vstávej. Užij si to!“ Úplně přesně nevím, co má na mysli. Jestli dočasnou hluchotu nebo arytmii, co mi způsobil.
Gabriela Němčíková
A zase pár dopisů z houmofisu
Zase úterý Po velikonočním víkendu na mě plně dolehla vážnost krize. Kadeřnictví se otevřou až koncem května. To už ale budu vypadat, jako bych se celých těch šest týdnů proháněla v kabrioletu.
Gabriela Němčíková
A ještě pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Dalo by se říct, že vrátit se po osmileté sociální retardaci na rodičovské dovolené počátkem letošního března do práce poukazuje na jisté rezervy v časování. Nebo by se spíš dalo říct, že i balkánské železnice
Gabriela Němčíková
Dalších pár dopisů z houmofisu
Pondělí O víkendu jsme objednali žíněnky. Začínám se totiž obávat o strop souseda pod námi. Nevím, čím na nás buší, ale jistě už jim musela opadat omítka. Já mu rozumím, kdybych pod námi bydlela já, už se dávno odstěhuju.
Gabriela Němčíková
Pár dopisů z houmofisu
Středa Dneska ráno mi při konferenčním hovoru s kolegy vtrhnul do pokoje Edouš, aby mi rozhořčeně, a hlavně nahlas, sdělil, že si mu Bohouš právě prdnul pod nos. Moje zběsilé mávání rukou pochopil tak, že svou stížnost má s ještě
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2252x
"Nejsi člověk. Jsi máma."