Babyfriendly? Mamacrazy!
Na první pohled restaurace nevypadá úplně přátelská maminkám s kočárky, ale pravidelní návštěvníci vědí, že dvojité dveře vedoucí dovnitř pouze spolehlivě eliminují slabší kusy. Se sourozeneckým kočárkem o rozměrech menšího tanku se mezi nimi zaseknu. Když se za mnou začne tvořit fronta potenciálních zákazníků, řekne si číšník, že už se dost pobavil a otevře mi vnitřní dveře, ať jim už přestanu kazit tržby. Mířím k místnosti vyhrazené maminkám s dětmi, kamarádka už tam sedí a vypadá trochu nesvá, ale jinak spokojeně. „Ahoj, ráda tě vidím,“ zdravím ji, „počkej chvilku, jenom nás svleču.“ Dám se do toho a než skončím, jsem zpocená jak eskymák v sauně. Následujících pět nekonečných minut se klidným a vyrovnaným hlasem snažím přesvědčit svého synka, že ty papučky si obuje, jinak se na něho budu zlobit, bude mít špinavé nohy, nachladí se a nebude moct chodit cvičit, na bazén, papat zmrzlinku a taky mu může šlápnout na nohu slon a bude to moc bolet. Slon ho zaujme, nechá se obout a běží se nacpat pod atrakci ve formě zmiňovaného zvířete, aby ho mohla rozmáčknout.
Doufám, že mu to nějakou dobu vydrží a konečně zahajuju konverzaci: „Tak a jak se vlastně máš?“ „No, víš…“ snaží se odpovědět a vypadá tak nějak rozzářeně. Vtom se začne miminko, které jinak v tuhle dobu spinká jako medvěd v zimě, hlásit o pozornost svým obvyklým způsobem. Takže to v restauraci chvilku vypadá jak na výstavě exotického ptactva. „Promiň, jen mu dám trochu napapat,“ oznámím kamarádce a vytáhnu prcka z kočárku. Najednou se přede mnou objeví malý chlapeček a něco mi říká. „Copak?“ nakloním se k němu blíž. Pozdě si všimnu, že mu pod nosem visí solidní nudle. „Můžu si pohladit miminko?“ zeptá se chlapeček a chrchne mi z deseti centimetrů do obličeje nálož smrtonosných bacilů. Jemně mu vysvětlím, že nemůže a očima hledám jeho maminku, abych se jí zeptala, jaký lék mi zabere na tu virózu, kterou za dva dny celá naše rodina dostane. Teda hledám ji jedním okem, protože tím druhým se snažím neustále sledovat staršího synka a lituju, že nejsem sova. Umění otočit hlavu o 180° by se mi teď šiklo. Mezitím si na prso přilepím vřískajícího kojence, a tak si hned nevšimnu, že můj dvouapůlletý syn se snaží zaujmout asi šestiletou holčičku tím, že ji láskyplně a poněkud brutálně přetáhne plyšovým medvědem. „Neřvi, to je tak, když si maminka neumí svoje dítě vychovat,“ utěšuje ji její maminka tak, aby to slyšeli až na baru.
Asi bych se i začervenala, kdybych zrovna své náruživé batole neztratila z dohledu. Koutkem asi již napořád šilhajícího oka zahlédnu povědomou postavičku, jak míří přes celou restauraci ven na náměstí. Odtrhnu spokojeného kojence a málem i vlastní prso, hodím ho, tedy toho kojence, pokud možno šetrně do kočárku a sprintuju. Díkybohu se nic hrozného nestalo. Synáčka zastihnu v družném hovoru s nedalekým somrákem. Nezdá se mi úplně vhodné, aby v tuto roční dobu běhal venku jen v tričku, a nového kamaráda mu pravda taky moc neschvaluju. Chci prcka proto nějak rychle dostat zpět do restaurace, čímž si vysloužím další vzteklou scénu. Začínám se psychicky hroutit a mám chuť tenhle výstup ukončit poněkud radikálněji. Raději ale počítám do desíti a myslím na Norsko.
Když se vášně uklidní, vracíme se ke stolu. Vybouřený prcek si jde konečně hrát a já můžu dokojit řevem fialové miminko. „Promiň, tak konečně máme chvilku. Takže jak se vlastně vede?“ Kamarádka už nevypadá tak rozzářeně jako na začátku: „No, víš…jsem těhotná.“
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama k doktorce
V životě usiluji o jednu jedinou věc, a to, aby se moje děti ve zdraví dožily dospělosti. Právě proto se návštěvě doktorky bráním víc než Češi důchodové reformě. Bo moje děcka se tam nechodí léčit, ony se tam chodí zmrzačit.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepůjdu s děckama do obchodu
Šla jsem s děckama do obchodu. Nevím, kdo mi ten chorý nápad vnuknul, jestli spíš spánková deprivace, nebo počínající stařecká demence. Každopádně jsem to, slovy jednoho seriálu, zeslonila.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu hrát s děckama Člověče, nezlob se
Jednou za čas dostanu vnitřní pnutí a neuváženě se rozhodnu, že bych své potomky měla záměrně formovat. Tentokrát jsem se tohoto hlubokého rodičovského omylu dopustila po návštěvě u kamarádky.
Gabriela Němčíková
„Mami, a proč lidi lyžujou?“
uplatňuje Edouš svůj talent najít si skutečně geniální chvíli na vypálení dotazu, neboť mi právě v té chvíli podklouzává lyžáka na dlažbě dámských záchodků a já jednou rukou visím za kliku u dveří kabinky a druhou za umyvadlo.
Gabriela Němčíková
Kolik lidí bude ještě nutné hodit do jámy v plastovém pytli, než EU přitvrdí?
Putin se před měsícem vydal na svou Highway to hell a Evropa si k tomu pobrukuje Dívám se, dívám. Jistě, EU již od počátku války vyzbrojuje Ukrajinu, ochotně přijímá uprchlíky a o mnoho neochotněji ekonomické sankce.
Gabriela Němčíková
"Proč vy ženské neumíte být v nothing boxu?"
zeptal se mě jednoho slunného letního dovolenkového poobědí můj strýc. Sedíme u stolu na zahradě pronajaté vilky, kousek od bazénu, v pozadí šumí mořský příboj a můj manžel a všichni normální lidi si dopřávají siestu.
Gabriela Němčíková
Už nikdy nebudu chtít, aby děcka doma uklízely
Čas utíká rychleji než Američani z Kábulu a Edouš a Bohouš už dorůstají do věku, kdy by mohli zvládnout i náročnější domácí práce než donést tátovi pivo z ledničky.
Gabriela Němčíková
Škola je super, škola je pecka, když do ní ráno zapadnou děcka
Světlo na konci tunelu se rozblikalo v týdenních intervalech a děti prvního stupně rotují do školy. Při ranní přípravě si Edouš temně recituje pod nos svou oblíbenou poezii: „Škola je super, škola je boží, jenom když padá,
Gabriela Němčíková
Storky, co bysme si řekly u kafe
I když teď možná spíš u flašky rumu. Ale neřeknem. Bo neni čas a je zavřeno. Z bytu máme 3.C, 1.A, třídu Medvídků, dva kancly, kantýnu a někam musíme vecpat i domov. Taky se více než rok vzděláváme v oboru epidemiologie, virologie
Gabriela Němčíková
S děckama v lockdownu – návod k přežití prověřený praxí
Rok utekl rychleji, než bychom řekli bamlanivimab a my se nacházíme ve zhruba stejném místě jako touto dobou loni. Jenom mnohem mnohem hlouběji. Zdálo by se, že v době, kdy většina dětí už netrefí do školy, basket trénujeme online
Gabriela Němčíková
Už nikdy nepojedu s děckama autobusem
„Mami, a proč se Země točí?“ otázal se mě Edouš svým jasným pronikavým hláskem. Na autobusové zastávce. V centru města. Před vědeckou knihovnou. Přestože jsem dávno smířená s faktem, že nejzákladnějším posláním a potřebou dětí je
Gabriela Němčíková
Online výuka, má krutá muka
Do nového dne rekvalifikačního kurzu na učitelku prvního stupně malotřídky mě budík vykopal z postele v 6:30. Edoušovi sice začíná online výuka až v osm, ale dala jsem si rezervu. Elektronika je totiž jak moje děcka, na jasně
Gabriela Němčíková
Co teď jako máme dělat? Dyť je všecko zavřené!
V sobotu ráno manžel vstal hodně brzo, bo v pátek nebyl v hospodě, jak jsou teď zavřené. Byl naštvaný, že v pátek nebyl v hospodě a že v sobotu nemůže na fotbal. Taky byl naštvaný, že nám ještě pořád nejde playstation. Poprosila
Gabriela Němčíková
Pozitivita domácí výuky
Jasně, vím, že srovnávat nevýhody a výhody domácího vzdělávání je jako postavit na jednu misku vah novozélandského ragbistu a na druhou hladového žokeje. Je to jako když se člověk, který nemá na splátky a banka mu sebere dům,
Gabriela Němčíková
Ještě furt pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Při domácí výuce jsem v sobě probudila pedagogického génia. Edouš ani nemusí otevřít učebnici a prý už všechno umí. Zejména angličtinu. „Mami, co je to „what“? „Co.“ „Nevím." „What je „co“.“ „Nevím.“
Gabriela Němčíková
A znovu pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Jeroným mě dnes v 5:45 ohleduplně probudil zařváním přímo do ucha: „Mama, vstávej. Užij si to!“ Úplně přesně nevím, co má na mysli. Jestli dočasnou hluchotu nebo arytmii, co mi způsobil.
Gabriela Němčíková
A zase pár dopisů z houmofisu
Zase úterý Po velikonočním víkendu na mě plně dolehla vážnost krize. Kadeřnictví se otevřou až koncem května. To už ale budu vypadat, jako bych se celých těch šest týdnů proháněla v kabrioletu.
Gabriela Němčíková
A ještě pár dopisů z houmofisu
Zase pondělí Dalo by se říct, že vrátit se po osmileté sociální retardaci na rodičovské dovolené počátkem letošního března do práce poukazuje na jisté rezervy v časování. Nebo by se spíš dalo říct, že i balkánské železnice
Gabriela Němčíková
Dalších pár dopisů z houmofisu
Pondělí O víkendu jsme objednali žíněnky. Začínám se totiž obávat o strop souseda pod námi. Nevím, čím na nás buší, ale jistě už jim musela opadat omítka. Já mu rozumím, kdybych pod námi bydlela já, už se dávno odstěhuju.
Gabriela Němčíková
Pár dopisů z houmofisu
Středa Dneska ráno mi při konferenčním hovoru s kolegy vtrhnul do pokoje Edouš, aby mi rozhořčeně, a hlavně nahlas, sdělil, že si mu Bohouš právě prdnul pod nos. Moje zběsilé mávání rukou pochopil tak, že svou stížnost má s ještě
předchozí | 1 2 3 | další |
- Počet článků 61
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2252x
"Nejsi člověk. Jsi máma."