Proč se děti naučí mluvit?

"Bobku, jaké zvířátko jsme to včera viděli?" "Tetu Simonku," je jedna z mnoha perel, kterými můj dvouapůlletý syn zpříjemňuje naše společné chvíle. Naučil mluvit poměrně brzy. Samozřejmě jsem na to hrdá. Samozřejmě na tom žádnou velkou zásluhu nemám. A občas, opravdu jen zřídka, si říkám, že si nejdřív přejeme, ať se děti naučí brzy mluvit, abychom si o to déle přáli, ať se naučí mlčet.

Podle svých skromných zkušeností se domnívám, že se děti naučí mluvit:

Zejména proto, aby vás mohly konečně zorganizovat:

„Mamaaa, udělat jeřáb nebo auto…nákladní s velikýma kolama. Ne, tohle NE, mama udělat letadlo s vrtulí,“ snaží se mě prcek instruovat, ať své tělo poskládám do různých choreografií.

„Bude bobek, veliký bobek, mama volat: DO TOHO! DO TOHO!“

„Jedeme sáňkovat a bobkovat.“

Aby popisovaly své tělesné pochody nebo tělesné pochody jiných lidí:

První večer na třídenním wellness pobytu se naše roztomilé dítko u večeře otočí v jídelní židličce a se širokým neodolatelným úsměvem prohlásí vstříc protějšímu stolu, což jsou mimo jiné i obyvatelé vedlejšího pokoje: „Prc!“

V čekárně u doktora, si jde slušně vychovaný asi osmiletý chlapeček ulevit na onu místnost, bohužel pro něj trochu hlasitě. Přítomní dospělí se s nadlidským úsilím snaží udržet vážný výraz, což se nám daří jen do chvíle, kdy můj drahoušek prohlásí svým dětsky čistým pronikavým hláskem: „Chlapeček udělal prc!“

Aby vás uváděly do rozpaků:

V obchodě drobeček ukazuje na pána s poruchou růstu a skanduje: „Malý pán! Malý pán!“

V tomtéž obchodě při pohledu na prodavačku zametající rozsypanou hlínu u zeleniny: „Fuj, to je ale binec!“

A do třetice na tomtéž místě se snaží zavést řeč s ostatními nakupujícími: „Ajéje, do pytle, ajéje, do pytle, zapomněli jsme koupit mléko.“

Aby vás poučily o vaší anatomii:

„To je prdel.“

„Až bude tata veliký, bude mít prsa.“

Aby vám naznačily, že kladete stupidní otázky:

„Mamooo, budu blinkat.“

„A z čeho, prosím tě?“

„Přece z pusinky!“

Aby vás jednou za zhruba půl roku poslechly:

Já: „Zlatíčko, ty mě pořád komanduješ a já už si připadám jak otrok. Řekni aspoň občas prosím.“

On: „Občas prosím.“

Abyste si mohli připadat, jak v čínské restauraci:

Dává plastovou hračku do hrnce: „Tak a teď ještě uvařím toho pejska…“

Aby vám sdělily pravdy, které nechcete slyšet:

„Mamaaa, má zadek, veeeeliký, moooc veliký.“