Čekala jsem peklo

„Jedno dítě, žádné dítě,“ tvrdí mi mé vícedětné kamarádky. Tedy spíše jejich partneři, jež rozrůstající se počet potomků donutil více se zapojit do rodinného dění. Tohle prohlášení mě v mém odhodlání mít děti věkově blízko u sebe znejistí pouze mírně. Daleko přesvědčivějším protiargumentem je, když se mi jako první syn narodí lidský ekvivalent tasmánského čerta.

Moje první otázka po jeho narození zněla: „Jaktože nepláče?“ Jako by mi rozuměl. Nadechl se, spustil a, snad aby mi udělal radost, když jsem po jeho pláči tak toužila, čtyři měsíce nepřestal. Z tohoto období si nejvíce pamatuji pohled na jeho horní patro. Řval neustále. Řval všude. V postýlce, na gauči, v autosedačce doma, v autosedačce v autě. Řval v náručí v klidu, řval v náručí, když jsem se houpala na balonu. Na procházce s kočárkem jsem musela toho uječeného permoníka nést v náručí, dokud neusnul. Pak jsem ho položila do kočárku a začaly chodecké závody. Jakmile jsem zastavila, ozval se ten uširvoucí pláč zas. A tak jsem se musela vzdát původní představy o tom, jak si v parku na lavičce přečtu půlku knihovny. Donutil mě nazout kvalitní boty a poznávat krásy našeho města.

Do té doby neznámý pojem „dětská kolika“ mě začal strašit v krátkých chvílích trhaného spánku. Metodou postupné kapitulace jsem dospěla k poznání, že doma nebude řvát, pouze pokud s ním udělám něco mezi tisícem a nekonečnem dřepů denně. Ale žádné trapné pohupování. Musely to být plnohodnotné dřepy s pravým úhlem v kolenou. Při nočních tréninkových jednotkách jsem ho prosila, ať spí a nechá mě spát. Byl neoblomný. Po několika týdnech uspokojování jeho požadavků by mi stehna mohli závidět vrcholoví plochodrážní cyklisté a šíří ramen bych zastínila Olgu Šípkovou v dobách její největší slávy.

Nicméně čas je opravdu milosrdný. Zahojí i zdánlivě nezapomenutelný psychický teror a vzpěračská stehna se pomalu stávají stále vzdálenější vzpomínkou. A tak máme po dvou letech a pár měsících brášku. V posledních několika týdnech před porodem jsem se snažila představit si, jaké to bude. Jak zvládnu dalšího tyrana. Ovšem z obavy, že bych si takovými představami přivodila předčasný porod, jsem nad tím přestala přemýšlet. Jen jsem pro jistotu začala zjišťovat ohlasy na psychiatrické léčebny v blízkém okolí a pomalu se poohlížet po někom, kdo se postará o dvě polonezaopatřené děti.

Peklo však nikde. Doma jsem položila miminko do postýlky a ono se začalo rozhlížet. Potichu. V kočárku trochu zapláče, ale jakmile přejedu práh bytu, zmlkne. Venku odstavím kočárek, protože s prvorozeným synem musím hrát fotbal, a miminko spinká. Když pláče, stačí ho, podle aktuální situace, buď nakrmit nebo držet v náručí, trochu pohoupat a je klid. Neříkám, že se právě procházím zenovou zahradou s vyrovnaným úsměvem na rtu. Jsou i chvíle krize. Třeba právě když kojím, tak prvorozené dítko zrovna musí na nočník, napít džusíku, jít na letadlo, hrát s mamou fotbal, pořádat skokanské vystoupení a přitulit se. To vše pokud možno najednou či alespoň v bleskovém sledu. Takže naše kojení vypadá tak, že jednou rukou držím mimino a druhou střídavě plním zadané úkoly anebo si ve vypjatých situacích alespoň držím synáčka, který se právě rozhodl, že mi ukáže, jak umí boxovat, od těla. A chvíli, kdy večer konečně usnou, bych oslavila radostným křepčením, mít na to dost energie. Jinak si ale, díky katastrofickým očekáváním, své dva drahoušky užívám a psychické zhroucení zatím neplánuji.

Někdy není úplně na škodu, když se vám jako první dítě narodí lidský ekvivalent tasmánského čerta…